Vás hory fascinovaly už od let dospívání. Kde se tahle touha ve vašich genech vzala a jak si vysvětlujete, že vás po celý život neopustila?
To opravdu nevím, o svých genech nerozhodujeme. Ale je obvyklé, že fascinace čímkoliv se u člověka projeví v mládí, když je na začátku své cesty životem a objevuje to, s čím jeho duše bytostně rezonuje. Bylo mi čtrnáct let, když jsem na výletě do Tater poprvé spatřila vysoko – vysoko miniaturní postavičky horolezců zdolávajících Jižní stěnu Ostrého štítu. Bylo to jako blesk z nebe, v té chvíli mi bylo jasné, že právě tohle chci také.
Jste považována za průkopnici československého horolezectví, ale v době, kdy jste zdolávala nejvyšší vrcholy, nebyla tato sportovní disciplína ženám nakloněna. Muži nechtěli své kolegyně brát s sebou na výpravy s tím, že nemají dostatečné fyzické schopnosti ani psychickou odolnost k dobývání velehor. Jak jste se s těmi pochybnostmi a animozitami vyrovnávala? Neodrazovalo vás to od horolezectví?
Neodrazovalo, ba právě naopak, motivovalo mě to k překonávání těchto potíží. S podobnými animozitami se člověk nevyrovnává lehce a setkala jsem se i s docela brutálními a navíc hloupými, v mém případě ještě umocněnými dobou normalizace, kdy jsem rozhodně nepatřila do výkladní skříně socialistického horolezeckého svazu. Ale pokud to člověk nedokáže a vzdá to, může to, jak se říká, rovnou zabalit. Nebyla jsem zdaleka jedinou ženou, která se s tím v nějaké podobě potýkala, ale bylo to vlastně logické, protože každý, kdo dělá něco neobvyklého, zákonitě narazí na překážky. A potkalo to i mnohé jiné ženy, včetně těch nejlepších, jako byla Wanda Rutkiewiczová nebo Lydia Bradeyová, která jako první žena zdolala Mt. Everest již v roce 1988 bez umělého kyslíku. I proto jsem napsala svoji knihu „Touhy a úděl“, která je historií prvních ženských výstupů na osmitisícovky, vykoupených nejen cílevědomostí, odvahou a dřinou, ale nezřídka i trpkými slzami.
Vaší osudovou lezeckou destinací byly hory v Pákistánu – pokud vím, byla jste tam jedenadvacetkrát a k tomu letos znovu. Proč vás právě vrcholky pákistánských velehor tak fascinovaly?
Měla jsem to štěstí, že jsem se do Karákorumu, pákistánské části Himaláje, dostala jako členka 1. čs. expedice, která tam kdy vyjela. A podařilo se mi dokonce již tenkrát stanout i na vrcholu hory Mani Peak, 6 700 m vysoké, co byl po dlouhé době po 2. světové válce první ženský výstup v tomhle pohoří. To bylo pro mě velkým povzbuzením, pomohlo mi to odbourat pochybnosti, takže jsem začala věřit, že výšky nejsou jen doménou mužů, jak se tehdy všeobecně tvrdilo.
V roce 1984 jste stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju a napsala o tom úspěšnou knihu „Čo Oju: Tyrkysová hora“. Byla jste na sebe pyšná při vědomí, že jste první ženou na jejím vrcholu, a navíc ve svých čtyřiačtyřiceti nejstarší ženou, která do té doby zdolala osmitisícovku?
Neřekla bych, že jsem byla na sebe pyšná, to mě vlastně ani nenapadlo, cítila jsem spíše obrovský vděk, že se nám to navzdory mnoha peripetiím a po mnohaletém úsilí, kdy nám navíc s Věrou Komárkovou nikdo nevěřil, podařilo. A navíc jsme měly to obrovské štěstí, že jsme ještě byly v celém údolí po několik týdnů jedinou miniaturní výpravou. To se již dnes téměř nemůže stát, intimitu hor z velké části zničilo komerční horolezectví.
Které z dalších vysokohorských výprav se vám nejvíc zapsaly do paměti?
Vedle Čo Oju byl mým obrovským zážitkem i výstup na moji druhou osmitisícovku Gasherbrum 2 v Karakorumu, kterou jsme vylezly v roce 1988 s Livií Klembárovou, který byl tehdy podobně jako Čo Oju absolutním čs. prvovýstupem. Užily jsme si sice nepřejícnosti a hořkosti víc než dost, ale člověka s odstupem času těší fakt, že se nevzdal. Velkým zážitkem byl pro mě i můj sólo výstup v roce 1977 na nejvyšší horu afghánského Hindúkuše, když moji kamarádku Martu Melzochovou – Špakulovou postřelili bandité a já jela do hor na vlastní pěst a po jedenácti dnech jsem stála na vrcholu sedmi a půl tisíc metrové hory. Na takovou věc člověk nikdy nezapomene, a i po letech se vám vybavují obrazy hor a situací v neuvěřitelně živých barvách. Mnoho radosti jsem ale zažila i při skalním a zimním lezení ve Vysokých Tatrách, které byly mojí nejdůležitější školou. A bavilo mě i lezení na cvičných skalách, hlavně v Moravském krasu, kde jsem nejvíce ze všeho milovala lezení v propasti Macocha. I dnes to ve mně vzbuzuje úžasné estetické vzpomínky.
Kde se ve vás brala ta vůle překonávat fyzické hranice a jak jste se jako vysokoškolská pedagožka na ty náročné výstupy připravovala? Jak vypadaly vaše tréninky, abyste zvládala extrémní zátěže?
Bavilo mě to, při tréninku, a to jak vytrvalostním, tak lezeckém se navíc člověk odreagoval od normalizační šedi, ze které se nám obracel často žaludek a ve které jsem prožila svoje nejlepší roky. Jako by člověk vypadl do lepšího světa, kde platí spravedlnost a člověk nemůže získat něco podvodem. Dávalo mi to pocit svobody, která ve veřejném prostoru chyběla. Byla to vlastně taková očistná terapie, která nám zachraňovala duševní zdraví a pomohla zachovat si lidskou důstojnost.
Jak se snoubí jedna z vašich životních lásek – racionální matematika, kterou jste na vysoké škole přednášela, s téměř iracionální posedlostí šplhat do nebe?
Budete se divit, ale doplňovalo se to.
Považujete za štěstí, že vás s manželem Otakarem spojovala láska k lezení?
Považuji to za velké štěstí, i když Otakar měl blíže k vodě – profesně i k té divoké. Nejdůležitější bylo pro mě ale jeho pochopení a podpora, co není tak úplně obvyklé v horolezeckých manželstvích. Navíc jsem se s ním dostala i na úžasné vodácké expedice na kanadské a americké či sibiřské řeky. Největší devizou našeho manželství bylo, že jsme nikdy jeden druhému nezkazili žádné jeho směřování, podporovali jsme se navzájem, i když to pro toho druhého znamenalo třeba více povinností.
Dnes je asi všechno trochu jinak, ale v časech vaší vrcholné horolezecké kariéry bylo zřejmě těžké skloubit špičkové výstupy s rodinným životem a mateřstvím. Jak se s tím vyrovnával váš syn Michal? A změnil se nějak mateřstvím váš postoj k riziku, které je s tímto extrémním sportem nerozlučně spjaté.
Náš syn Michal s námi jezdil od útlého věku o víkendech na lyže, běžky a výlety, na cvičné skály do krásné přírody, kde jsme spali pod širákem, anebo ve stanu, a zatímco jsme lezli, hrál si s ostatními horolezeckými dětmi na indiány, dělal s nimi ohýnky a byl na zdravém vzduchu. Jinak žil život běžného dítěte své doby, záleželo nám na něm i na jeho vzdělání a byl pro nás tím nejdůležitějším v životě. Myslím, že strávil se svými bláznivými rodiči šťastné dětství. Otakar ho později bral i na některé vodácké výpravy do Dunajské delty, a dokonce i do Mongolska, co mu určitě rozšiřovalo tehdy dost omezené obzory a pomohlo mu ve světě se zorientovat. Na většinu svých výprav jsme však neodjížděli s Otakarem společně, ale každý sám – on na vodu, já na hory. Věděla jsem, že se na Otakara v zásadních věcech můžu spolehnout, i když jsem po svém návratu nacházela zvadlé splihlé kytky v přetékajících květináčích, zalitých těsně před mým příchodem, a v našem bytě jsem musela provést generální úklid. Podstatné bylo, že se Otakar vždy o Michala postaral, jinak bych asi nebyla mohla odjet. Že to nebylo tenkrát zdaleka tak samozřejmé, dokazovaly opačné zkušenosti mých horolezeckých kolegyň, které takové štěstí neměly a na žádné vysoké hory proto nevylezly. Faktem je, že se mi nikdy neodjíždělo lehce, a to nejen kvůli Michalovi, ale i kvůli mamince, která se o mě velice bála. Rodičům jsem svůj odjezd oznamovala vždy až na poslední chvíli. A vlastně jsem se nikdy nezbavila obav z toho, co by bylo s Michalem, kdybych se z nějaké výpravy nevrátila. V tomto smyslu opravdu platí, že mateřství je Achillovou patou ženského horolezectví, jak o tom ostatně vypovídají i složité životní příběhy mnoha vrcholných horolezkyň, o kterých píšu v mé knize „Touhy a úděl“.
Co se týče rizika obecně, člověk se mu nemůže úplně vyhnout ani při běžných činnostech, například při řízení auta a podobně. I celý vývoj člověka byl historicky podmíněn schopností rizika všeho druhu překonávat, od pravěkých lovců až po dnešní kosmonauty. A lidi, kteří mají tuto potřebu, zdánlivě snad samoúčelnou (mezi které patří i horolezci), je snad možné tolerovat jako přenašeče tohoto genu, protože nemůžeme vědět, kdy jej zase lidská společnost jako taková bude potřebovat. Je ale důležité, aby si člověk dovedl najít pro sebe únosnou míru rizika, co ale není tak lehké a vyžaduje to dlouhodobé sbíraní zkušeností a svoji roli hraje i štěstí.
Ve své knize píšete, že hory jsou skvělým místem sebepoznání. Co podstatného jste se díky nim o sobě dozvěděla?
Jedna stará budhistická moudrost praví, že člověk musí vylézt hodně vysoko, aby dohlédl na dno své duše. Jinými slovy to znamená, že horolezec si občas musí sáhnout na hranice svých možností. A když mu to vyjde, nebo chcete-li projde, zaplaví ho pocit nevýslovné až euforické radosti. A myslím si, že právě na toto si člověk vypěstuje jakousi závislost, chce ten pocit zasloužené vnitřní radosti prožívat opakovaně. Otakar na to měl svůj názor, když říkal, že horolezectví je tahání čerta za ocas, ačkoliv s jeho vodáctvím to nebylo o nic méně nebezpečné … Není to ale jediné sebepoznání, které hory člověku zprostředkují. Je to určitě i pocit splynutí s přírodou, kdy máte pocit, že jste ve všem a všechno je ve vás. Je toho víc, hory mi také vždy pomohly srovnat si hodnoty, uvědomit si, kolikrát se v běžném životě honíme za nepodstatnými věcmi a zbytečně si s nimi děláme hlavu. Stručně řečeno, hory mi vždy pomohly si sjednat nadhled.
Jak se přihodilo, že jste se začala věnovat pomoci lidem, které jste během svých pákistánských horských výprav poznala? Zejména v odlehlé vesnici Arandu, kde jste společně s dalším Čechem Vítězslavem Dokoupilem, uskutečnili řadu projektů včetně výstavby nemocnice. Přece jste nebyli profesionální humanitární pracovníci, a to bylo hodně velké sousto…
Do značné míry to byla otázka náhody, která ale, jak známo, přeje jen připravenému. Mým dětským snem byla medicína, na kterou jsem se díky svému původu opakovaně nedostala. Ta potlačená touha ale kdesi pod povrchem ve mně zůstala, a tak se mi medicína vyhozena dveřmi vrátila oknem. Byl to zajímavý životní oblouk i v geografické podobě, protože vesnička Arando se nachází jen 2-3 dny pochodu od místa mé první výpravy do Karákorumu, údolí Haramoshe s Mani Peakem. Faktem je, že na začátku jsme si s Víťou vůbec neuvědomovali, do čeho jdeme, protože bychom asi nebyli měli k tomu odvahu. Bylo to jako skočit do vody, ze které nebylo návratu. V celé té záležitosti ale určitě hrálo roli to, že jsme oba s Víťou byli horolezci a měli jsme vypěstovanou vlastnost překonávat rizika. A vlastně není žádnou náhodou, že podobné projekty malých nemocnic ve vysokých horách jsou všechny dílem horolezců. Ať již je to legendární příběh Hillaryho nemocnice pod Mt. Everestem, který vznikl již v padesátých letech minulého století po jeho prvovýstupu na nejvyšší horu planety, anebo nemocnice ve východonepálské Gunse, kterou založila a provozuje Cherie Bremer-Kampová, horolezkyně, kterou na Kanchenjunze zachránili místní domorodci, a několika málo dalších příkladů včetně projektu italské lékařky Marie Assunty Lennoti ve vesnici Askoli pod horou K2. Nejtěžší ze všeho ale není nějakou nemocnici někde postavit, nýbrž zaručit její trvalou funkční udržitelnost. A to je důvodem, že se do Pákistánu stále vracím.
Váš nejen sportovní život by vydal na několik dokumentů. Shodly jste se vždycky s Hanou Pinkavovou, co do filmu dát a co ne?
Nebylo to lehké, ale zvládly jsme to.
Jak jste prožívala váš nedávný – dvaadvacátý – návrat do „vašeho“ Pákistánu? Co se vám honilo hlavou?
Prožívám to vždy pragmaticky a dost hekticky, ale v posledních letech se pro jistotu nechám prohlídnout, protože vím, že v případě nějaké závažné zdravotní komplikace by to nemuselo v mém věku skončit dobře. Pákistán je po těch letech již něco jak můj druhý domov, prožívám tam věci dobré i zlé, protože ne všechno se člověku podaří a některé věci vyžadují dlouhodobé vytrvalé úsilí. Tentokrát se mi ale konečně po šest letech podařilo uvést do řádného režimu náš internát ve Skardu, který nese jméno Czech hostel a ve kterém teď bydlí třiadvacet studentů z Arandu, kterým je tak zajištěn přístup ke vzdělání. Všechno jsou to kluci, kteří v roce 2007, kdy náš humanitární projekt v Arandu začal, buď ještě nebyli na světě, anebo byli malými batolaty.
